Nebuďme „věcaři“

Olga Katolická

Narodila se 30. 9. 1951 v Prostějově, po vyučení dálkově vystudovala ekonomickou školu a nastoupila do OP Prostějov, nejprve jako sekretářka ředitele závodu 11, posléze jako pracovnice propagačního oddělení na úseku závodního rozhlasu a závodních novin. V roce 1976 přešla do Městského kulturního střediska jako redaktorka rozhlasu po drátě. Od roku 1984 pracovala v OD PRIOR, nejprve na úseku obchodní politiky, posléze jako vedoucí propagace a obchodní politiky. Od roku 1991 se vrátila k novinařině a nastoupila do redakce Prostějovského týdne. Zde na pozicích redaktor, editor a následně šéfredaktor pracovala až do konce roku 2006. V té době vážně onemocněla, po operaci zhoubného nádoru se podrobila léčbě a od počátku roku 2008 je v řádném starobním důchodu. Je vdaná a má tři dospělé syny.

Nevím, jak to máte vy, ale u nás se skoro nikdy nic nevyhazuje. Já i manžel k tomu máme předpoklady získané v dětství v původních rodinách – prostě se s každou věcí loučíme příliš těžce a se slovy – co kdyby se to někdy hodilo – předmětnou věc odložíme tu do úložného prostoru válendy, tu do skříně v předsíni, tu do sklepa... Samozřejmě na ni v tom okamžiku svorně zapomeneme, a tak ta věc tak leží týdny, měsíce, roky... Nepotřebná...

Jednou za čas pak ty skříně a nejbližší prostory projdeme, něco vyhodíme, dvakrát u nás byla firma na vyklízení sklepů. Tím chci říct, že na tom nejsme tak zle, jako manžel mé kamarádky, který je, jak ona říká, „věcař“. On prostě nikdy v životě nic nevyhodil. Vršil krabice všude kolem sebe,  jenže mají dceru vozíčkářku a ač je jejich byt prostorný, je přizpůsobený tomu, aby se všude, kam potřebuje, na vozíku dostala. A tak ten manžel vršil komíny krabic na sebe v ložnici a když už zabíraly půl místnosti a hrozilo, že začnou růst do oken, tak ta moje kamarádka v hrůze, že by musela svítit i ve dne, našla prostě odvahu, manžela i s jeho krabicemi vystěhovala do pokojíku pro hosty a radikálně stanovila, že nikde jinde krabice nebudou. Když se dnes pán domu chce doslat ode dveří svého pokoje k posteli, musí další krabice prostě začít nosit jinam.

Ale to jsem odbočila...

V této chvíli musím říct, že moje úchylka je proti úchylce mého manžela takřka nepatrná. Přiznávám, že mnohdy je mi líto vyhodit drobnosti, k nimž mám nějaký vztah, navíc jsem typ, který schraňuje „pičičandy“ - kde je volné místo, tam je svícen, krabička, hrníček, vázička, plastika... Mám pět velkých svící, které mi je líto zapálit, taky jednu ve tvaru koule v tmavě modré barvě, kterou jsem si koupila ještě za svobodna k tmavě modré skleněné váze, již jsem vydyndala ze šéfa propagace v době, kdy jsem pracovala v OP Prostějov, sbírky asi 25 zvonečků a zhruba třiceti panenek, jsem zatížená na košíky a pěkné krabičky... Tohle všechno je hezké a zpříjemňuje mi to život (když nepočítám chvíle, kdy je nutno utřít prach).

Manžel je na tom hůř. Když jsem od syna, který pracoval pár let v Anglii, dostala fantastický nový fén, předělal mi anglickou zástrčku na českou, abych nemusela používat adaptér, ale tu anglickou si schoval, protože, co kdyby...

Při posledním vyklízení sklepa jsme vyhazovali tuny různých kabelů, zástrček, zásuvek, vypínačů, zapínačů a nejrůznějších věcí, jejichž účel mi zůstal skryt.

S tím jsem se jakž takž vyrovnala. Daleko horší je manželovo schraňování oblečení. To, co si oblíbí, nosí do rozpadnutí a podvleková bílá trika (když jsou všechna vypraná a vyžehlená, tvoří komínek do výše přes 50 centimetrů) si hlídá jako oko v hlavě. Domluvit se dobrovolně na likvidaci v podobě dalšího využití jako prachovka či hadr na WC není možné. To je vždycky obrovsky ukřivděný a zničený. Jediná možnost je – zlikvidovat a pak zatloukat.... I když, většinou si nějaké ztráty v tom množství ani nevšimne...

Nedávno jsme se rozhodli k částečně změně jednoho pokoje a investici do dvou nových válend. Ty staré pamatují naše dnes už dospělé syny a když přijede některý z nich, či nejstarší se ženou a malou dcerkou, tak to spaní na nich není nic moc. Tak jsme vymysleli, že jednu starou válendu z bývalého dětského pokoje dáme do miniaturního pokojíku, který byl prvně naší ložnicí, pak pokojem nejstaršího syna, následně šatnou a pracovnou, až se z něj v posledních letech stalo odkladiště nepotřebných věcí. A že z této prostory i rozměrech 1,80 x 4,5 metru uděláme kromě již zmíněné šatny obyvatelný minipokojík. Aby, když přijedou mladí s vnučkou (ti budou bydlet v někdejším dětském pokojíku) a některý z kluků s nimi, tak aby měl kde spát...

Domluvili jsme se, objednali nové válendy, při té příležitosti jsme v obýváku jednu část vysoké nábytkové stěny vyměnili za subtilní televizní stolek včetně konferenčního stolku. Ale to nejhorší mělo přijít. Z toho miniaturního pokojíku se musely vyklidit police, dva peřináče, které sloužily jako terária (naše hadí smečka se smrskla na dva jedince, kteří dostali super krásné bydlení v novém skleněném teráriu) a, světe zboř se, manželovu skříň, do níž jsem měla vstup zakázaný – i vyžehlené prádlo si ukládá sám...

A narazila kosa na kámen... Ta skříň byla totiž plná nových věcí. Těch, která za uplynulých sedmatřicet let co jsme spolu dostal k různým příležitostem, nebo jen tak. Nejméně čtyři desítky různých trik a triček v originálních igelitových pytlících. Tři nová pyžama – přitom mi pořád tvrdí, jaký je chudák a že nemá v čem spát.... Asi čtyři mikiny, nerozbalené, další dvě si už vyzkoušel. Štos kapesníků a čtyři balíčky ještě v původním balení – nejmíň 15 let v rodině zásadně používáme papírové kapesníky... Několik desítek párů ponožek v originálním balení...

Měla jsem co dělat, abych to narvala do polic v šatně a když jsem chtěla vyhodit některé ze starých a opotřebovaných věcí, byla z toho příšerná hádka. Nicméně jsme se dokřičeli k určitému kompromisu (příště budu chytřejší a vyhazovat budu tehdy, kdy nebude doma).

I já jsem to vzala od podlahy. Třicet let uskladněné polštáře a přikrývky zaplnily asi čtyři obrovské pytle. Ve sběrném dvoře nám pomalu říkají jménem a zdraví už z dálky. Nové válendy jsou na svém místě a jsou super. Spaní na nich si tento víkend vyzkoušela moje ani ne čtyřletá vnučka Dominika, která chodila po bytě s úžasem – a ty to máš, babičko, jaksi nové...

Z miniaturního pokojíku se stal útulný kutlošek a už zde chybí jen závěsové panely z IKEA, které oddělí šatnu... Nejvíc se zde líbí našemu kocourkovi Mikešovi, který se do pokojíku zamiloval, okamžitě se sem přestěhoval a rozvalujíc se na válendě s oblibou pozoruje hady...

A tak se pomalu dostávám k chvále sběrného dvora... Odvezli jsme tam dvě skříně, dva peřináče, válendu, skříňku, dvě křesla a několik pytlů textilního odpadu. A víte co? Mám najednou takový dobrý pocit, nevím, jak to říct, lehčí... Líp se mi u nás dýchá... Vyhodila jsem pár věcí, které kdysi byly i docela drahé, ale dávno neplnily svůj účel. Možná budu muset leccos dokoupit – třeba máme na počet členů naší domácnosti málo polštářů - a vůbec nehraje roli, že větší část té domácnosti uléhá někde na druhém konci republiky... Vyhodila jsem spoustu věcí, ale vůbec mi to není líto. Ono je možná dobré udělat někdy takový generální pořádek. V bytě, v hlavě, i v duši...

Olga Katolická