Pozor! Někteří Romové mají novou fintu!

Olga Katolická

Narodila se 30. 9. 1951 v Prostějově, po vyučení dálkově vystudovala ekonomickou školu a nastoupila do OP Prostějov, nejprve jako sekretářka ředitele závodu 11, posléze jako pracovnice propagačního oddělení na úseku závodního rozhlasu a závodních novin. V roce 1976 přešla do Městského kulturního střediska jako redaktorka rozhlasu po drátě. Od roku 1984 pracovala v OD PRIOR, nejprve na úseku obchodní politiky, posléze jako vedoucí propagace a obchodní politiky. Od roku 1991 se vrátila k novinařině a nastoupila do redakce Prostějovského týdne. Zde na pozicích redaktor, editor a následně šéfredaktor pracovala až do konce roku 2006. V té době vážně onemocněla, po operaci zhoubného nádoru se podrobila léčbě a od počátku roku 2008 je v řádném starobním důchodu. Je vdaná a má tři dospělé syny.

Nejsem rasista. Fakt ne. Během své profesní kariéry jsem se setkala se spoustou cikánů. Omlouvám se za ten výraz, ale na slovo Rom jsem si zatím pořád ještě nezvykla. Ale označení – cikán – nepokládám v žádném případě za hanlivé.

Ještě za svobodna jsem s mladou cikánskou rodinou bydlela na jedné pavlači. Vzpomínám na dvě malé děti, kluka a holčičku, jak šly nastrojené na svatbu rodičů, protože táta měl jet na Orenburg, a tak chtěl mít úředně všechno v pořádku. Nepamatuji si na žádný problém, s tím tátou jsme se ještě dvacet let poté zdaleka zdravili.

Několik let jsem pracovala v Prioru, a tam jsme měli spíš negativní zkušenosti. Hlavně s cikánskými dětmi. Na předvaděcím centru jsem na Den dětí pouštěla pohádky. Tehdy k nám zrovna dorazily počítačové hry na Atari, kamarád mi půjčil kazetu a děcka si tam celý den hrála, bylo to super. Odpoledne jsem padala únavou, předváděcí centrum s chumlem dětí jsem dala na starost svému nejstaršímu synovi s příkazem – hlídej – a šla na kafe. Po čtvrthodině přiběhl na pokraji nervového zhroucení. Brečel, že mu dvě cikánské děti sebraly magnetofonovou kazetu s počítačovými hrami. Prošly jsme Priorem a on mi je ukázal. Jakoby nic jsem prošla kolem desetileté holky a v mžiku ji chytla za vlasy. Měla jsem strašný vztek. Na tom předvaděcím centru se během dne vystřídalo několik stovek dětí bez ohledu na barvu jejich kůže a ta ukradená kazeta dvěma cikáňatům vůbec k ničemu nebyla. Vrátili mi ji, ale na pocit z velice ošklivého zážitku a šoku mého syna (měl tehdy asi deset let) si pamatuju dodnes.

Kvůli další zkušenosti s chováním romského etnika se na mě před víc než patnácti lety rozzlobil policejní ředitel. Můj prostřední syn měl osmnáct a moc si přál tehdejší novinku - mobilní telefon. V té době jsme neměli moc na rozhazování, a tak jsme se domluvili, že něco přes půlku mu zaplatím jako dárek, na zbytek si vezme půjčku. Měl kamaráda v prodejně GAMA, vybral si telefon sám a byl nadšením celý bez sebe (byl to první mobil v rodině). Přesně 15 dní poté šel za kamarády, bylo to v pátek, na Jihoslovanské mu telefon zazvonil. Domluvil, dal přístroj do kapsy a vtom k němu přiskočili dva výrostci romského etnika. Chytili ho za ruce a protože jim telefon nechtěl dát dobrovolně, dali mu přes hubu a telefon stejně sebrali. V sobotu ráno, když mi to řekl, jsem ho donutila, aby šel na policii a podal trestní oznámení. Vrátil se vzteky bez sebe. Policisté mu řekli, že jestliže pachatele nepoznal, je trestní oznámení stejně zbytečné, že nemají šanci zloděje dopadnout. Připomínám, že je to 15 let stará záležitost... Poté regionální noviny otiskly můj článek s názvem "Co v Černé kronice chybí, ač by nemělo" a policejní ředitel se moc zlobil...

Taky jsem jednou chytla krásnou mladou cikánku těsně poté, co mi obratně ukradla peněženku z kabelky. Provedla to excelentně, už nějakou dobu mě sledovala a já měla kliku, že jsem měla vytrénovaný sluch na skoro nepostřehnutelné cinknutí zapínání kabelky. Bylo to v pekárně na náměstí a já ji chytla u dveří, držela ji za ohon a ječela, všichni v krámě na mě hleděli, co se děje. Kapsářka nechala sklouznout peněženku po zdi na podlahu, jako že ona nic... Nechtěla jsem ji pustit, a tak jsem požádala paní vedle, ať se do peněženky podívá, že tam musí být tisícovka. Byla, tak jsem zlodějku pustila a ani mi nenapadlo, volat policii.

Podobných zážitků jsem měla ještě mnohem víc (jsem už pamětník). Na druhou stranu jsem díky své práci byla mnohokrát v romských rodinách a obdivovala jsem vzorný pořádek. Zařízení sice trochu mimo můj vkus, ale naklizeno. Taky jsem se setkala s romským podnikatelem, který měl stavební firmu. Vídám i cikánské kopáče, kdykoli se stane něco s inženýrskými sítěmi ve městě. Akorát je zajímavé, že chlapi, kteří si takto vydělávají na živobytí, nejsou prostějovští Romové...

Po všech těch zkušenostech mě nyní šokoval zážitek mého kamaráda. Léta pracoval jako číšník a většinu prostějovských nepřizpůsobivých zná osobně. Nedávno byl něco koupit v Jeřabině ve Školní ulici a sotva vyšel z prodejny, projíždělo kolem auto. Snědá osádka se ho ptala na cestu na Brno. Ten kamarád je elementárně slušný člověk, a tak jim začal vysvětlovat, jak z centra na výpadovku... Vzápětí z auta vyskočil Rom, strašně děkoval a začal mu nabízet spostu věcí. Ne, já nic nechci, já nemám peníze, bránil se kamarád... V okamžiku měl plnou igelitku balíčků. „Vím, že jedna krabice byla od kamery. Já to fakt nechtěl, ale byl jsem jako ochromený... Napřed pořád říkal, že nic nechce a najednou – prý abych jim aspoň něco málo dal. Vytáhl jsem stovku, že víc nemám,“ líčil zážitek kamarád. Prý se jim najednou stovka zdála málo... „Pořád jsem tvrdil, že víc nemám, tak mě zblbli, že jsem řekl, že jdu nakupovat a musím do bankomatu vybrat. Prý půjde se mnou... Nevěděl jsem co dělat... Kousek od vchodu radnice, kde stál chlapík z bezpečnostní služby, jsem položil igelitku na zem, vytáhl z ní balíček lízátek pro vnučku, co jsem koupil v Jeřabině a sebral jsem odvahu – věnuju ti igelitku, stovku oželím a zmiz, nebo zavolám policii. Zmizel, takže mě to stálo jen stovku,“ pokračoval v líčení kamarád.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě on, který tyhle lidi zná, se nechá nachytat. „Víš, to bylo tím, že se slušně ptali na cestu. Neumím se špatně chovat k lidem, kteří jsou ke mně slušní. Prostě jsem jim chtěl poradit, jenže pak už nebylo úniku,“ přiznal kamarád.

Tím chci říct, že se zvyky a triky zlodějíčků mění. Kapsářka má šanci v případě, že si nedáváte pozor na své věci a když je dobrá, stejně vám peněženku ukradne. V tom případě je v romské komunitě velmi ceněná. Jenže tento popsaný novodobý typ zlodějů spoléhá na slušnost prostých lidí a na jejich neschopnost oplácet onu hranou slušnost zlým. Takže – pozor na ně!!! Hlavně v současné době nabitých obchodů a lidského hemžení. Nenechte si pokazit Vánoce.

Olga Katolická