Fotograf nahých ženských těl má zbrusu novou výstavu. Panoramatickou!

Foto Petr Sládek

Další fotky: 

Jak jste se vůbec k fotografování dostal?

Nadšeným fotografem byl můj dědeček, takže to tak nějak bylo v rodině. Jenže když jsem po něm jako malý kluk chtěl, aby mě začal učit, dal mi místo fotoaparátu knížku o focení a řekl - čti. To mě samozřejmě nebavilo, a tak jsem na focení na dlouho dobu rezignoval. Vrátil jsem se k tomu vlastně ve chvíli, kdy jsem v pozůstalosti po dědovi objevil jeho zrcadlovky a samozřejmě i tu knihu. Takže jsem ji konečně přečetl a začal fotit. Jenže klasickým fotoaparátem je to velice náročné, většinou jsem fotky, které jsem moc chtěl a pokládal za dobré, pokazil při vyvolávání. Zlom nastal v roce 2004, kdy jsem si koupil první digitální fotoaparát, a tak se mi otevřely neomezené možnosti.

Vím, že fotíte všechno, od aktů přes portréty po krajiny. Jak do toho zapadají Příběhy buráků?

Naše rodina má obchod s chovatelskými potřebami, kde prodáváme i buráky, které milují papoušci. Jednou jsem se jimi probíral a konečně si je pořádně prohlédl. Je to úžasný materiál, protože nenajdete dva stejné. Jsou nejrůznějších velikostí, tvarů a dá se s nimi neomezeně pracovat. Pak už stačilo promyslet a realizovat nápad. Jednoduché to ale nebylo, za každou fotkou jsou měsíce práce. K dnešnímu dni jsem jich nafotil jednadvacet, ale už se k nim zřejmě nevrátím. Poslední fotka, kterou jsem udělal, je ale letošní. Defenestrace je mou reakcí na současnou politickou situaci. Prostě jsem ji musel nafotit.

Takže přechod na stejně originální zimní krajinky byl v podstatě přirozeným vývojem?

Jsem pracovně velmi vytížený, v podstatě pracuji sedm dnů v týdnu. Nemám tolik času, abych putoval krajinou a hledal ta správná místa. Vždycky se mi líbily fotky skutečných zasněžených hor, a tak mě napadlo, že bych mohl nafotit zimní krajiny u mě doma. S akty už jsem měl z dřívějška 

Vaše zimní krajinky jsou v podstatě založeny na bázi aktu, podložím pro všechny je ženské tělo. Tohle zřejmě také není snadné vymyslet.

Nejdřív je nutné dostat nápad, o kterém týdny, ale i měsíce přemýšlím. Pak si seženu správnou modelku, na které nafotím koncepty. Všechno musím přesně změřit, aby pasovaly rekvizity, které buď koupím, nebo vyrobím. Pak už stačí jen krajinku naaranžovat a najít to správné světlo. Finální focení s aranžováním trvá tak jednu až tři hodiny.

Zima to je sníh. Jaký je ten váš?

U prvních fotek jsem zasněžoval moučkovým cukrem, ale jelikož jsem byl při aranžování celý ulepený, přešel jsem na vhodnější solamyl neboli bramborový škrob.

Viděla jsem  vaše unikátní  fotky z dubna roku 2000, kdy v Prostějově vypukl obrovský požár, po kterém z jedné z dominant města, Moragru, zůstalo obrovské spáleniště. Projevil o ně někdo zájem?

Bydlím v  sousedství, takže mě  Moragaro fascinovalo už jako kluka. O to víc, když vyhořelo. Před focením jsem celý areál prolezl  a vytipoval místa, kam postavím stativ. Fotil jsem na dlouhé časy, takže jsem vždycky chvíli čekal. Stalo se mi, že pár sekund po tom, co jsem odfotil snímek a sbalil věci, spadl přesně na to místo, kde jsem předtím stál, kus stropu. Podařilo se mi ale zachytit exteriéry, interiéry, zátiší, bourání i pád komína. O to víc mě mrzelo, že jsem nesehnal snímky Moragra před požárem. Nebyly  v muzeu ani v archivu. S komplexem měla kdysi rodina Haasů velkolepé plány, a nic to nemění na faktu, že je nikdy v plné šíři neuskutečnila. Dnes moje fotografie vlastní Muzeum Prostějovska, takže vzpomínky na tento jedinečný areál zůstanou uchovány alespoň touto formou.

Na čem pracujete v současné době?

Po večerech fotím panorama Prostějova. Chci zachytit všechny dominanty a výjimečné budovy jako je Dona, OP, muzeum, radnice, KaSCentrum a zvěčnit je na velkoformátových fotografiích. Focení je náročné, protože fotím všechno v jednom duchu, těsně po západu slunce.Vhodný čas trvá tedy jen asi půl hodiny. Každý obraz je složen z 10 až 50 fotek, jeden snímek má expozici zhruba 10 vteřin, takže celkem to trvá pár dlouhých minut. Doma pak ale nastane několikahodinové skládání. Je to ale finančně dost náročný projekt, takže bych chtěl požádat město o dotaci. Moc mě potěšilo, že jsem získal na chvíli přístup do areálu OP a mohl to tam nafotit.

Co plánujete do budoucna?

Plánů a nápadů je spousta, jenže má to jednu vadu. Mě. Spoustu věcí tak nějak nejsem schopen dotáhnout do konce, domyslet ten správný fór. No, a samozřejmě také hraje svou roli nedostatek času. Takže zatím jsem ve fázi vymýšlení. 

Kde budou vaše fotografie k vidění?

Dostal jsem od města dotaci, a tak mohu zájemce pozvat na výstavu, která začíná 6. září v Galerii u Hanáka.

Rámeček

Petr Sládek (*1982) vystudoval agropodnikání na Švehlově střední škole v Prostějově. Fotografie začal vystavovat v roce 2008, kdy veřejnosti představil svou první humornou sérii Příběhy buráků. Líbí se mu fotografie cestovatele Jiřího Kolbaby,Ladislava Kamaráda a Davida Lachapelle. Jeho snem je podívat se do světa a fotit krajiny zejména v Norsku a Africe. Pracuje v rodinném podniku s chovatelskými potřebami.