Zahrát poprvé na Keltské noci je pro naši kapelu výzva, říká bubeník Cisalpipers Mauro Pambianchi

ilustrační foto

Další fotky: 

Pětičlenná formace se při tvorbě svých písní inspiruje historickou hudbou z celé Evropy, nebojí se ale přidat třeba prvky popu, world music nebo jazzu. „Každý z kapely má jiné hudební zkušenosti a jiný vkus. Když se to všechno smíchá, vzniknou Cisalpipers,“ směje se Pambianchi.

Vystoupení na festivalu Keltská noc bude pro skupinu Cisalpipers prvním koncertem v Česku. Co pro české fanoušky chystáte?

Určitě zahrajeme pár nových písniček, které jsme ještě nikdy naživo nehráli. To děláme jenom při významných událostech, protože hraní nových písní celou kapelu na pódiu vždycky nabudí k lepším výkonům. Zároveň tak dané písně vlastně věnujeme právě tomu publiku, kterému je hrajeme poprvé. A to si myslím, že si první vystoupení v Česku zaslouží.

S českými festivaly tedy žádnou zkušenost nemáte. Co od Keltské noci očekáváte?

Každé hraní na pro nás novém festivalu je velkou výzvou, na kterou se těšíme. Baví nás hledat způsoby, jak se novému publiku zavděčit. Hodně důležité pro nás je i potkávání nových kolegů hudebníků. Baví nás si na festivalech s ostatními kapelami povídat o zkušenostech v dané zemi nebo i jinde. A poslouchat kapely, které jsme dosud neznali nebo naživo neviděli. A samozřejmě se vždycky bavíme i s mnoha dalšími lidmi.

S kým například?

Třeba s organizátory festivalu a ostatními, kteří za danou akcí stojí. Každá hudební akce je přeci jenom trochu jiná. Jinak zorganizovaná, jinak promyšlená, s jiným zázemím a jiným stylem propagace. Například mě osobně baví tyhle rozdíly mezi festivaly a koncerty sledovat. Hledám různé detaily a různé, mnohdy jedinečné nápady organizátorů. Bavím se s nimi a zajímá mě, proč se rozhodli právě takovou akci uspořádat. A očekávám, že na Keltské noci v Česku najdu také něco jedinečného.

I když jste z Itálie, hrajete irskou muziku. Proč?

V Itálii začaly v devadesátých letech minulého století vznikat keltské kapely ve velkých počtech. Stejně tak se začaly pořádat tematické festivaly. Některé skupiny i akce jsou ale čistě historické, snaží se rekonstruovat období, kdy do Itálie přišli Keltové. K tomu se pojí šermířská vystoupení, rekonstrukce bitev, stavění skanzenů a historických vesniček. A na jednom takovém festivalu v roce 2005 vznikla i naše kapela. Jmenoval se Trigallia Celtic Festival a za týden konání se na něj přijelo podívat padesát tisíc lidí.

Tam jste se s ostatními členy kapely potkali?

Ne. Už předtím jsme v roce 2004 společně hráli irské a skotské tradiční písně. Kapela Cisalpipers, jak funguje teď, ale vznikla právě na tom festivalu. Tam jsme totiž díky ostatním vystupujícím přišli na to, že můžeme skládat i vlastní hudbu, a nemusíme se spoléhat jen na staré tradiční skladby. A v současnosti máme víc autorských písní než převzatých. Irská a skotská hudba nás stále hodně formuje, ale zvuk máme v Itálii naprosto jedinečný a originální, řekl bych.

Hrajete především irsky znějící hudbu, ale používáte i australský nástroj didgeridoo. Proč?

To přišlo úplně náhodou. Roberto Catani, náš baskytarista, hraje občas i na perkuse a zajímá se o různé folkové nástroje. A hraje právě i na didgeridoo. Tak jsme tenhle nástroj zařadili do naší aranže jedné z tradičních irských písní. Prostě jsme to zkusili zahrát trochu jinak. A překvapilo nás, jak dobře didgeridoo v té skladbě znělo. Od té doby tento australský nástroj občas používáme.

Kde berete inspiraci pro své aranže a autorské skladby?

V kapele nás je pět, takže každý z nás má trochu jiné zkušenosti s hraním a jiný hudební vkus. Někdo před založením Cisalpipers hrál rock, další pop a folk. Někdo funky, někdo jazz, klasickou hudbu, muzikály nebo taneční hudbu. A když se všechny tyhle vlivy smíchaly v jedné kapele, vznikl typický zvuk Cisalpipers. Samozřejmě nás dále ovlivňují jiní muzikanti, jejichž hudbu posloucháme. Melodie a frázování některých našich písní proto mohou připomínat britského multiinstrumentalistu Mikea Oldfielda, Vangelise nebo kapely Jethro Tull a Pink Floyd. Další písničky můžou připomínat třeba italské zpěváky a písničkáře Angela Branduardiho nebo Fabrizia De André. Inspirací je prostě hodně, výsledkem je ale vždycky vlastní tvorba.

(Anna Žáková)

Foto: KN