Den shybů podpoří prostějovského Radka!

ilustrační foto

Další fotky: 

World pull-up day je koncept, kdy se v jeden den veřejnost i atleti snaží dosáhnout co největšího počtu shybů v jednom dni. Na mnohých pull-up pointech je s akcí spojená charitativní nebo jiná dobročiná činnost a Prostějov nebude výjimkou, za každý shyb, který na našem pull-up  ointu veřejnost, nebo zkušení atleti udělají, darují sponzoři jednu korunu až do částky 12.000,-  korun, která půjde, prostřednictvím nadace Konto bariéry, na pořízení invalidního vozíku pro Prostějovského rodáka Radka, jehož příběh si můžete přečíst níže. Doražte! Každý shyb se počítá! :) (red)

Příběh Radka

Jmenuji se Radek, mým domovem je Prostějov. Zde jsem se i před 41 lety narodil. Od této číslice si každý rok odečítám další a letos je to číslo 8. Osm let jsem totiž na vozíku, osm let to je, co se mi po úrazu naprosto změnil život. A právě o tento bych se s Vámi, teď už smířen rád podělil. Po vyučení pánským krejčím jsem i v oboru začal pracovat, a to v dnes již neexistujícím kolosu, jakým bylo OP Prostějov. Zde jsem pracoval dlouhých 13 let, zde jsem i dálkově úspěšně složil maturitu, abych našel uplatnění i ve vedoucích pozicích. Ale i z finančních důvodů, protože jsem se během té doby oženil a narodily se mi dvě děti, jsem se poohlížel po jiném zaměstnání. A to se mi nabízelo v mé rodině, s mým švagrem a nakonec už jako podnikatel sám a mým oborem se stalo tesařství. Práce bylo spoustu, času méně, ale práce mě bavila a postupně jsem se mi dostávala „pod kůži“ i, když byla hodně vzdálená mému oboru. Dařilo se mi dobře a žil svůj každodenní život rád a spokojen. Až...

Tím AŽ se mi stalo 18. září roku 2010. Tento den si pamatuji úplně celý a úplně vše z něj. Bohužel? Snad. Bohudík? Nevím... Stalo se to nečekaně a poměrně banálně. Protože jsem jako vždy lezl do různých výšek, po střechách a krovech, byl jsem opatrný. Tehdy jsem ale stoupnul na cihlovou podlahu, kde jsem žádné nebezpečí nečekal a nepředpokládal. Bohužel se tyto cihly začaly podle mnou propadat a já už jen cítil pád, který se mi zdál dlouhý a nekonečný. Těch šest metrů si pamatuji stejně jako dopad na zem. Hlavou mi proběhla spousta různých myšlenek, šoku, otázek a pak už jsem ležel na břiše a vnímal i to, jak přestávám cítit nohy, jak ta necitlivost postupuje výš a výš až se zastavila pod prsy. Dokonce si pamatuji i sanitu, mluvil jsem s lidmi a vzpomínam, že i dokonce ještě vtipkovali, ale pak už jsem byl i pro mé “dobro“ uveden do umělého spánku, ve kterém jsem zůstal měsíc. Diagnoza zněla KVADRUPLEGIE -  zlomený poslední krční obratel C7. A slovo kvadru už říká, že postiženy mám, přerušenou míchou, všechny čtyři končetiny. Pak už následovaly dlouhé pobyty v různých nemocnicích a spinálních zařízeních, kde jsem se učil úplně vše znovu. Každodenní hygienu, obléci se a spoustu věcí, které byly dříve samozřejmostí. Během roční léčby strávené v nemocnicích a po návratu domů mě opustila manželka, tak se přidaly k fyzickým bolestem i ty psychické. Také jsem měl problém vycházet ven mezi lidi, známé a kamarády, z nichž mnozí nevěděli, když jsme se náhodou potkali, jak se bavit, uhýbali pohledem kolikrát a já vím, že to nemysleli zle, ale byla to i pro ně nová situace. Znali mě přece jen jinak. Dnes už je toto vše pryč, žiju normálně se vším, co k tomu patří. Cestuji, jezdím na procházky, i nakoupit, a to zásluhou mých rodičů, kteří si mě po propuštění vzali k sobě a také dík své partnerce, kterou jsem poznal v rehabilitačním ústavu, kde byla i ona po úraze a se kterou jsme již šestý rok. Můj život se v mnohém změnil, mnohé jsem se musel naučit, pochopit a hlavně smířit se, ale můžu říct, že je vlastně normální. JEN NECHODÍM :). Děkuji, že jste poslouchali nebo četli až sem a snad Vás můj příběh nějak oslovil a vyzval k opatrnosti, víře, důvěře a síle a pokoře. 

Radek