Divadlo POINT aneb jak nám to hraje

ilustrační foto

Divadelníci rekapitulují další úspěšnou sezonu. Mají za sebou Krajskou přehlídku divadel ve Slavičíně s názvem Valašské křoví kam, přestože jde o krajský počin, jezdí umělci ze všech koutů republiky. Festival souboru otevřel dveře na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla do Volyně, což je místo odkud pak jdou nominace do Jiráskova Hronova – amatérského divadelního nebe.

„Ve Volyni jsme s představením Andrzeje Saramonowicze Testosteron zabodovali a porota nás jednohlasně poslala přímo s nominací do Hronova. Tady je jedna perlička, která se táhne už z loňska. Wolkrův Prostějov nás do Hronova poslal s doporučením divadelní hry Nahý Wolker.  Z časových důvodů nám to ale nevyšlo. Přišla nová pravidla, tedy to vypadá, že budeme mít opět smůlu. Pokud se ji podaří protrhnout, budeme mít v Hronově dvě představení, což se myslím ještě nikomu nepodařilo,“ usmívá se Aleš Procházka       

Prozraďte, kde hledat vaše divadelní kořeny?  

Vede k tomu několik cest. Jedna z nich je, že si sama založíte divadlo. Tak to bylo v mém případě. Nesmím ale zapomenout na ty lidi, se kterými jsme divadlo zakládali. Mirek Ondra moje divadelní dvojče, Víťa Lužný, který má na svědomí název divadla -  POINT jinými slovy bod a ta červená tečka nad názvem je náš cíl. Zahajovali jsme sezónu v roce 2005. 

Divadlo je prý legrace i pláč.

Legraci zažíváme při každém představení. Nedávno jsme provedli takovou kulišárnu, kdy jsme se vzájemně, čtyři režiséři, vyhodili z divadla. Slovo „vyhodili“ je myšleno jako vyhazov z divadla. Spousta lidí nám na to skočila, tedy i takto drsná je v divadle legrace. Kouzlo bylo sledovat, jak ty fámy po městě bleskově letí.  No a kdy bylo nejhůř? Vždy před každým představením, když přijde tréma. Tu prostě máte pokaždé, ať jste zkušení sebevíc. Jak známo tréma vyvolává potřebu toalet a teď si představte, že jste někde, kde neznáte přesně jejich místo. Tak to bývá nejhůř.  

Co je pro šéfa divadla nejtěžší. Měl jste někdy chuť všechno vzdát?

Přesvědčit lidi, aby do toho šli se mnou. To bylo to důležité. No a dnes to nejtěžší jsou finance. Všechno zavřít a vzdát to, to je chuť, kterou máme permanentně. Pohybujeme se ve vlnách. Těsně po představení je to euforie, druhý den přijde informace o nějakém provozním problému a máte chuť jít o dům dál. To ale asi známe všichni.

Interiér divadla působí hodně avantgardně, chystáte úpravy?

Rádi bychom, ale teprve po té, co nám nějaký investor cinkne korunou. Avantgardou ale zůstaneme. Nicméně nespočívá to v tom, že si lidé sednou na židli, která pod nimi povolí. To se nám bohužel děje. Tedy pokud se mezi čtenáři najde mecenáš, budeme moc rádi. Naše kapsy jsou otevřené! Zatím se o jejich plnění dračí silou stará jak Gymnázium Jiřího Wolkra, tak město a my jsme za to obrovsky vděční. Evropské finance nám pak pomáhají například v organizaci filmových táborů pro děti a dospělé.

Prozraďte své divadelní plány?

Laťka je nasazena hodně vysoko a máme co udržovat. Do příští sezony chystáme Psa Baskervillského, kterého dlouhodobě zkoušíme. Pokud vše dobře půjde, lidé kus uvidí na podzim. V ten čas budou také k vidění derniery, jako například Koupačka, Hotel Palermo, Druhý výstřel, no a nepůjde to bez Nahého Wolkera. Právě toto představení je hodně žádané a často s ním vyjíždíme mimo Prostějov.

Zbrusu nová témata, taková, na které diváci nejsou zvyklí, budou?

Budou! Nemůžu ale ani naznačit o co jde. Jen mohu říci, že to bude obrovská pecka – klasika, při které se diváci budou válet smíchy – slibuji!

Divadlo rovná se inspirace, kam na ni chodíte?

Nejsem na to sám. Kuba Hyndrich, Mira Ondra, Vojta Pospíšil - to jsou lidi, kteří přináší témata, režírují. Právě o ně se můžu opřít. Avantgardu s divadelní omladinou dělá Martina Smékalová. Navzájem se obohacujeme.  Kde hledáme inspiraci? Třeba klidně u piva, no proč ne? Dětem říkám, ať čtou co možná nejvíc. I tam je inspirace. Chce to vnímat svět okolo nás.   

Kdo nejvíce ovlivnil vaši práci pro divadlo?

Divadelní akademie múzických umění a to jak do plusu, tak minusu. První roky jste nadšení, že se pohybujete mezi pražskými umělci a studujete úžasnou školu. Postupně ale zjistíte, že všechno není tak, jak to máte v představách. Je to jako jedna mince, která má dvě strany a nedá se rozpůlit. Bez války není mír, bez zimy nepocítíme teplo. Teorie protikladů funguje, tak to prostě je.

Slovo na závěr - proč tuto práci dělat dál a nezběhnout?

To se ptáme všichni. Je to droga, která přináší šílené vyčerpání, ale taky obohacení. Trochu to zní jako klišé, ale věřte – není!

Děkuji za rozhovor. (kaa)

Foto: archiv